První ukázka z připravované knihy autorky Andělského hlasu

Facebookrss

Ješua vstal následujícího rána brzy. Když osamocen vystoupal do hor nad spící vesnicí, slunce ještě nevyšlo. Vzduch byl chladný. Stál na hřebenu a shlížel na krajinu, která byla jeho domovem. Vnímal ji tak, ač věděl, že pochází odjinud.

Neotočil se hned, když zaslechl kroky, které se k němu pomalu přibližovaly. Kamenitý povrch je nedokázal skrýt. Ješua zavřel na okamžik oči, sklonil hlavu, a pak se konečně otočil, aby pohlédl do tváře honosně oděnému muži.

Cizinec, asi šedesátiletý muž, byl oblečen v bílém plášti. Vypadal jako Říman. Prošedivělé vlasy mu cuchal vítr. Hladce oholená tvář s jemnými rysy budila důvěru, kterou Ješua nepociťoval. Cizinec byl menší než on, ale o to více se vyvyšoval pohledem modrých očí, ze kterých Ješua mohl číst, ale pocit odporu, který v něm muž vzbuzoval, mu to nedovolil.

„Přišel jsi sám,“ řekl cizinec a zadíval se do údolí pod nimi. „Spí,“ pokračoval. „A spát budou i dál a ty na tom nic nezměníš.“

„Mýlíš se. Oni se probudí a budou mě následovat.“

„To nepopírám, ale přitom budou stále spát. Ty jim odhalíš svou moc a oni tě budou uctívat. Ale doopravdy tě nepochopí. Nemohou. Má moc je na této planetě větší, než tvoje. Nezmůžeš nic.“

„Dokážu ti opak,“ bránil se Ješua a přiblížil se k muži o několik kroků. „Já je vyvedu z temnoty. Ukážu jim cestu a ty s tím nic nenaděláš.“

Muž se pousmál. „Nezpochybňuji tvé schopnosti ani budoucnost, která bude jistě podobná tvým představám. Jen ti chci říct, že ani tak neuspěješ, protože oni sami si to nebudou přát.“

„Ne, to ty si to nepřeješ.“

„A oni se mě dobře naučili znát. Už jim nemusím nic říkat. Poradí si sami. Jsou tak učenliví. Zůstanou ve stínu, protože ve stínu je vždy příjemněji, než na přímém slunci. Budou ti naslouchat, ale nikdy tvá slova nevztáhnou na sebe, protože tvá pravda jim zůstane vzdálená.“

„Zlomím tvou moc. Proto jsem přišel.“

„Stále to nechápeš. Oni mají vlastní moc. Naučili se jí ode mě, od světa, který jsem stvořil, když jsem ovládl tuto planetu. Teď si vystačí sami. Zapomněli na Boha.“

„Ano zapomněli, ale já jim ho připomenu, naučí se ho znovu milovat.“

„Nenaučí, protože si myslí, že ho nikdy milovat nepřestali.“

„Ukážu jim pravdu. Je přeci jasná, jasnější než lež, které se od tebe naučili.“

„Ale oni nestojí o tvou pravdu, a proto tě nakonec umlčí.“

„To není jisté. Je to jen jedna z možností.“

„Ale já ji vidím jasně. Měl bys zůstat, kde jsi. Otec ti nic vyčítat nebude. Bylo to přece tvé dobrovolné rozhodnutí.“

„Neudělám nic z toho, co mi radíš. Věřím jim a oni také uvěří. Ne mě, ale Bohu.“

„Můžeš prožít spokojený život. Sám nakonec pochopíš, že tvůj boj by byl marný. Vzdej se, dokud je čas. Zabijí tě. A udělají to sami, bez mé pomoci. Nenechají si rozbít svět, který jsem tak umně vystavěl.“

„Odejdi. Mě nepřesvědčíš.“

„Jak chceš. Až budeš umírat v těch největších mukách, budu plakat. A to se stane poprvé a naposledy. Uvidíš mé slzy a pochopíš, jak dokonalý svět jsem stvořil. A oni si ho nenechají vzít, ať jim budeš nabízet cokoliv.“

Ješua osaměl. Padl k zemi a rozplakal se. To přece není pravda. Otroci musí vědět o svých okovech. Musí se chtít osvobodit. Neměl pravdu. A já to dokážu!

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *