Proč na mě andělé zapomněli?

Facebookrss

Milovaný, já Natanael zdravím tebe. Objímám tebe. Nikdo na tebe nezapomněl, ale to ty zapomínáš na nás, drahý můj. Ty potácíš se v údolí stínů, ozvěn a přeludů, kam světlo tak těžko kdy zavítá.

Tvá hodnota je nezměrná, příteli, ale musíš ji objevit Ty sám bez cizí pomoci. Nemůžeš chtít po druhých, aby ti ji poskytli, když oni sami hledají, když oni sami pravé neznají. Dané je pak vrtkavým a nikdy ti trvale neposkytne, co Ty si přeješ. Po nemocném nemůžeš chtít, aby tě uzdravil.

Lék máš ve svých rukou. Pochop přece, že to, na co se díváš, že to, čemu věříš, je jen iluzí a že zde se není o co opřít.

Musíš nahlédnout do sebe a pak vzhlédnout ke hvězdám a spatřit nás.

My na tebe čekáme, ale dané není možné bez toho, abys pravé už pochopil.

Naslouchej sobě, své duši. Zkus na svět se dívat jejíma očima. Byl jsi tu už tolikrát, proč tedy na své podobě současné tolik lpíš? Proč? Proč lpíš na tom, co druzí si myslí? Proč lpíš na věcech, které před tváří Boží nemají žádnou hodnotu?

Vše odložit a stát se bytostí, která nezná strach, která zmůže v očích druhých nemožné.

To je to, oč tu jde.

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *