Lucifer vypráví svůj příběh

Facebookrss

Povím vám příběh, zda mu uvěříte či nikoliv, je jen na vás.

Stál jsem mezi nimi, mezi archanděly, tak jako oni i já jsem byl pojmenován. Přijal jsem jméno z Božích úst.

Vyprávělo se o ní, o antihmotě, jakési entitě, jež přebývá kdesi na okraji světa, jenž Otec stvořil. Vše, co vytvořil bylo světlem, avšak zdánlivě nezávisle na jeho konání vznikla i ona, Temnota, Stín, opak toho, co vytvořil, jeho vlastní protiklad, temný odraz v zrcadle.

Zatoužil jsem spatřit tu bytost, pohlédnout jí do tváře. Netušil jsem však, že i ona toužila po tom spatřit mě. Zvolila si to. Věděla dobře, na koho se obrátit, koho vystavit pokušení. Ne, my nikdy nebyli lidmi, co je člověk nikdo z nás netušil, neboť žádný neexistoval, tak jako čas či myšlenka. Existovali jsme jako světlo, jako paprsek, jenž neumírá, neb jeho zdroj ve své nesmrtelnosti nikdy nepohasne.

A pak se vloudila mezi nás. Hledala a toužila zapustit kořeny myšlenka, dráp, prodloužená ruka Temnoty. Zkoušela nás všechny bez rozdílu. Až uchvátila mě. Probudila zvědavost, neklid, pochybnost.

A tak jsme se setkali, já a ona, shluk všeho, co nahánělo strach, beztvará, ve srovnání s námi ubohá. Nezničil ji, napadlo mě, pak tu musí být pro vyšší účel. Ale i to byla jen myšlenka. Otec ji nezničil jen proto, že měla právo na život. Sám by neničil, nikdy by neublížil, a pak nikdy by nečekal zradu. Jak by se mohlo to, co vytvořil obrátit proti němu? Copak nestvořil i Temnotu svým způsobem? A copak nebyl on sám nezměrným dobrem, jež se otisklo do nás všech, a tedy i do ní? V tom se mýlil, hluboce. Co není vaší součástí, čeho byste se nedopustili na druhých, nečekáte. To je slabinou dobra. Zapomněl na ni, tak jako dobro zapomíná na zlo.

Svedla mě tedy na scestí. Ukázala mi věci, jež jsem nikdy nespatřil: moc, slávu, bohatství. Nakrmila mě lží o svobodné vůli, o ponaučení z chyb, o prospěšnosti utrpení, o nekonečné slasti z tvoření, nadvlády. Nabídla mi, že společně stvoříme nový, nevídaný svět.

Potřebovala, abych jí ukázal cestu, abych se jí zastal, dal jí tvar, podobu, pojmenovat jí. Po dlouhé cestě přišel její cíl. Planeta příznivá všem našim plánům. Tato planeta. V Lilitě, jak jsem mou novou společnici pojmenoval, tkvěla veliká moc a síla, jež pro svůj rozvoj potřebovala specifické prostředí. Ona mě potřebovala, potřebovala mou ruku stvořenou Bohem, abych skrze ni tvořil vše, co vy nazýváte svým domovem. Hranice, pravidla, tvary, mysl, čas, samotného člověka. Ona mi vnukla možnost, vizi a já tvořil, tvořil s její energií ve svých rukách.

Avšak zapomněla mi říct, k čemu to vše skutečně slouží. Žádná energie není bezedná, tak jako se otec živí láskou všech svých bytostí, tak se ona potřebovala nakrmit utrpením a bolestí. Proto potřebovala vytvořit zcela zvláštní svět, řád, systém. Systém, jenž by ji nekonečně zásobil.

Proč Bůh nezasáhl, musí se každý ptát? Odpověď je snadná. Na celé planetě se již nenašla jediná bytost, která by v něj věřila. Stalo se něco, s čím se nikdy nesetkal. Celý jeden svět se k němu otočil zády. Zde byla jeho moc bezvýznamnou. kde není víra v pravého Boha, není ani jeho přítomnost. Tvořil láskou, tvořil dobrem. Ukázalo se ale oplátkou, že není vševidoucí ani všemocný.

I já záhy pochopil dopad svého konání. Probudil jsem se ze sna, procitl jsem, a však neschopen změny. Ona mě k sobě připoutala. Ale protijed existoval již od počátku, jediná zbraň, a to člověk sám, duše, jenž  v něm přebývá, část lidského bytí, které nepatří do tohoto světa. Její probuzení je nadějí. Prohlédnutí člověka je klíčem ke svobodě nás všech.

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *