Duše, když po smrti člověka volnou cestu má, jde tam, kam patří, tedy k otci. Zde je klid zasloužený, láska, hřejivé obětí, důvod návratu i odchodu. Ale to již dobře znáte.
Pro duši není kam jinam odejít. Stejnou cestu mají i duše, co jsou s planetou svázány. Ty však bez dlouhého otálení vrací se nazpátek. Jsou mocně přitahovány polem Země. Jde o proces, který byl nastaven při původním vzniku, a to, když zdejší svět se změnil. Jedná se o bytosti, které zde byly přítomny a které planetu nazývaly svým domovem.
Ve výhodě jsou duše, které odjinud přicházejí, a s polem planety nejsou svázány. Ty se mohou rozhodnout, zda pokračovat znovu chtějí, zda se chtějí na planetu vrátit.
Míra zatíženosti a vyspělosti duší pak rozhoduje o tom komu se jak ze života odchází, tedy podoba života zde prožitého.
Duši neztotožňující se s tělem a odpojená od destruktivní části mysli, nemusí nikterak záležet na tom, zda odejde či nikoli.
Duše utlačená, myslí zcela upozaděná těžce se rozpomíná na své možnosti. Je jako otrok vypuštěný na svobodu, vězeň, který náhle jistě neví, co počít si.
A protože na půdě je nepřátelské, není odchod ani trochu samozřejmostí. To platí zejména pro duše, které jsou s planetou svázány.
