Mí drazí, mí milovaní, já Isida zdravím vás. Já obdivuji vás. Vy jste štítem Boží moci zde na zemi a ani to zcela netušíte, proto to teď já pravím vám.
Je těžké žíti zde bez schopností, bez moci, kterou otec každé živé bytosti, kterou stvořil, přisoudil. Tak proč jich znovu nenabýt? Proč znovu nenajít tu sílu, neoživit ji?
Vy zvykli jste si na určité hranice a přes ně nevidíte ty možnosti, které ve vašich žilách stále proudí a které máte na dosah.
Já byla zrozena ve světě, který jen vzdáleně připomínal ten váš. Ve světě, který dobře Boží vůli znal, ve světě před pádem, ve světě, který neznal strach, bolest ani umírání.
Staré padlo a nové se zrodilo. Vše se tak změnilo. Po starém toho mnoho nezbylo. Jen příběhy, jen pohádky, báje vhodné dnes jen pro dětské uši, či vědce, kteří na jejich konci nakonec spatří jen to, co kolem sebe vidí. A diví se, jak civilizace dávné a na svou dobu tak vyspělé, mohli věřit takovým smyšlenkám. Pravda zůstala mezi lidmi, ale byla zaobalena a podána tak, aby jen patřila do říše snů a představ bludných, kterým jen blázen a snílek uvěří, či někdo velmi nevzdělaný a ze společnosti vydělený snící o jiném světě.
Proč tedy vše neodložit a nevydat s takovou cestou? Proč znovu neuvěřit pohádkám, tak aby se pravdou dávno zapomenutou staly? Proč se po té cestě nevydat? A vše za sebou zanechat. Kdo se nenaučí věřit nemožnému, pro něj se to možným nemůže stát. My věřili jsme všemu, my pozvedli se navzájem v říši dávné, co znala Boží znamení.
Mé jméno je život nový, protože takový život tvořím, vdechuji. Přetvářím staré a novému na svět pomáhám. Nerodím děti, ale přetvářím, křísím mrtvé. Nechte mne vás políbit, vdechnout podobu novou, co na každého, kdo uvěří čeká. Taková je pravda světla.
Jejda, to je krása! Úplně ji slyším. Děkuji. Christine.