Lidská duše touží po lásce opačného pohlaví, prahne po ní. Ve skutečnosti jde o touhu po blízkosti, po porozumění, po tom se stmelit a společně obtížnosti života čelit. Ale mysl rozhodla, že láska může pramenit jen tímto způsobem, tedy mezi mužem a ženou.
Naslouchejte, milovaní, zamilovat se znamená buď opravdového druha poznat, anebo jen v prázdnotě tápat. Často nedá se rozpoznat, zda jde jen o planý cit vyvolaný touhou a myslí, či zda jde jen o něco hlubšího. To ukáže vždy až čas.
Zamilovat se je zkouškou, pokusem na cestě hledané, která se často špatným směrem ubírá, protože ve středu citů vašich byste měli stát vždy nejprve vy sami.
Konec cesty bývá vždy ten samý, a to, když jde o vaši touhu po tom, aby vám někdo ukázal hodnotu vlastní, hodnotu, kterou byste měli sami znát, sami naleznout. Na konci každého vztahu, který pramení z takového očekávání, nemůže vzejít nic než zklamání.
Každý musí poznat sám, zda jsou jeho city iluzorní, zda jen pudy, o kterých vás vše naučili, a tedy i mysl hovoří, či zda vaše sympatie ze srdce hovoří.
Život na planetě vaší není jednoduchý a každý z lidí se snaží ulehčit si cestu danou. Vy lidé proto zapomněli jste, jak pravý cit vzniká, jak láska přichází.
Původně, když ještě pohlaví nic nerozhodovalo, když ještě Otec vládnul všem, byla jen jedna láska, ta naplňovala všechny bytosti bez rozdílu, Boží láska.
Tak se dělo, že i bytosti, které stvořil, se milovaly navzájem, ale v první řadě chovaly cit samy k sobě, protože milovaly Boha, Boží moc, která sídlila v každém z nich.
Milovaly sebe, tak jako Boha, a proto pak mohly milovat druhé. Žádná jiná podoba lásky neexistovala, nebylo ji zapotřebí, ale vždyť jinou podobu mít ani nemohla.
Pak se vše změnilo. Člověk sám netuší, co to znamená milovat sebe nesobeckou láskou, vážit si sebe, ctít sebe, aniž by nedělil svět na já a oni, já a ti druzí. Nanejvýš je schopen rozšířit tuto jakousi lásku sebestřednou, která ve skutečnosti láskou není, na svou rodinu.
Člověk se stal člověku cizincem, nepřítelem, proto se stal i nepřítelem sám sobě.
Protože si čistě nevážíte sami sebe, nevážíte si ani druhých, anebo po nich vyžadujete, aby sebeúctu a sebelásku do vašeho života přinesli, to pak nazýváte láskou.
Pak tedy po lásce toužíte z tohoto důvodu. Dalším důvodem je bezesporu nutnost, povinnost založit rodinu a vychovat děti.
Takže už dávno nevíte, proč vlastně milovat.
A samozřejmě bojíte se samoty a názorů druhých lidí.
To ale v žádném případě nevylučuje možnost, že se některým z vás podaří potkat, nikoliv naleznout spřízněnou duši, tedy někoho, kdo se na svět dívá stejně jako vy. A rozhodne se danou cestu nastoupit, aniž by po vás něco vyžadoval, a aniž byste se mu čímkoliv zavázali.
Spřízněnost, pochopení, svoboda, to je láska.
