Ego patří k mysli, protože mysl jej stvořila: jde o zvrácenou touhu po jedinečnosti, vlastní svobodě, po uznání druhými, po naplnění tužeb, které zase jen někdo jiný vymyslel, a proto se v mysli ukrývají, ona je řídí a rozhoduje o tom, co zrovna promluví. Touha po vlastním naplnění, vyniknutí, zásady, které často jsou ruku v ruce s hloupostí.
Jak mysl zastavit, jak se jí ubránit?
V první řadě tu musí být rozhodnutí vše podstoupit a naši cestu nastoupit, přijmout dané a uvědomit si, že jinudy cesta nikdy nepovede. V druhé řadě je třeba si uvědomit, že mysl vaše je něco, co k vám nepatří, i přesto, že vše opaku napovídá. Je to jen cosi, jen věc, která každém z vás byla přidělena a uměle vytvořena, aby v iluzi vás držela, že je nepostradatelná a určuje to, kým si myslíte, že jste, kdo si myslíte, že jste.
Je to hlas zcela cizí, je to jako naslouchat cizímu rozhovoru, či poslouchat hlášení v rozhlase, které se vás nijak netýká. Tak je třeba k mysli přistupovat. Cizí nepřátelský hlas, cizí entita, která se jen nedopatřením stala součástí vašich existencí, proto ji nemusíte v ničem poslouchat.
Vše, co šíří strach, pochybnost, závist, nenávist, lež, vše, co vás ukotvuje v tomto iluzorním světě, v životech, které bez pochybností žijete. To, co každý den konáte, to, jak k zániku spějete, to vše mysl plodí.
Pokud doopravdy budete chtít, naučíte se její hlas od ostatních rozeznat, od hlasu našeho, od hlasu srdcí vašich, od duší vašich volání, tedy od volání vás samých, vašich opravdových dokonalých podob.
Stačí pak rozhodnutí, opravdové rozhodnutí se vším tím skoncovat, vše dané si uvědomit a vzepřít se. Jde o boj každého z vás. Ze systému, z mysli se dá vymanit jen vlastním rozhodnutím, přesvědčením, pocitem, co v srdci sídlí. Jít a skočit, ale právě to je ze všeho nejtěžší.
